Únorový výlet do Japonska

Kdo nás sleduje na Instagramu, si mohl všimnout, že jsem byla začátkem února v Japonsku – konkrétně v Tokyu a Kyotu. Letenku jsem si koupila koncem roku, kdy jsem měla takové náročnější období a vidina sólo cestování po Japonsku se mi zamlouvala. Ale protože semestr na VŠCHT je docela náročný nejen na docházku, rozhodla jsem se, že bude lepší nápad vyrazit ještě na konci zkouškového. Pohoda, když člověk studuje dvě školy a jedna z nich je sakra těžká. Takže z toho bylo náročnější období i začátkem roku, ale všechno dobře dopadlo a já mohla s hotovým semestrem vyrazit.

Přemýšlela jsem, jak budu článek koncipovat, protože bez padesáti fotek to prostě nejde popsat. Ale záběry jsou hlavně ve videu, takže sem opíšu některé svoje postřehy z cestovatelského deníčku, který jsem si psala a doplním to pár fotkami. Bydlela jsem u lidí přes couchsurfing.

• Kredit Turkish Airlines za skvělé jídlo. Díky přestupu jsem měla dvě večeře a opila jsem se už v letadle. 
• Cestou do Istanbulu jsem se dala do řeči s pánem, co vystudoval VŠCHT a už 20 let pracuje buď v Irsku nebo v Saudské Arábii, ale spíš v SA a je to úplně jiná kultura a jen přejíždí z práce domů a zpět. Taxíkem. Neměl ruku.
• Let byl v pohodě, krásně jsem se vyspala, akorát měla noc asi 30 hodin, protože jsem díky změně času přeskočila den.
• Takuyovu adresu jsem našla v pohodě, je milej a nechal mi svojí postel a sám spal na miniaturnim gauči. Prý je na Couchsurfingu novej. V noci byla příšerná zima, ale nejspíš jsem si měla zapnout topení.

• Ráno jsem šla na rybí trhy a měla nejnejnejlepší flambovanou mušli. Prošla jsem se k řece a do parku Ueno, kde jsem viděla pár chrámů. Šla jsem do muzea výtvarného umění, kde byla věhlasná expozice italského malíře a výstava japonské kaligrafie, tak jsem šla na kaligrafii. Pěkný.
• Pak jsem se procházela uličkami kolem Ueno a byla zmatené z nabídky restaurací. Nakonec jsem zašla do podniku s nápisem „no English menu“, vyfotila si nápis s jídlem za 650 yenů (130,-) a řekla, že chci to. V Maďarsku se objednávání náhodných věcí osvědčilo, tak proč ne tady. Po příchodu jsem dostala čaj.
• Wifi je všude, Starbucks taky.
• K jídlu byly karbanátky se zelím, rýží, miso polévkou a nakládanými rybičkami ve sladkokyselé omáčce. Když jsem dojedla, přišli ke stolu lidi a zapálili si. Venku se smí kouřit jen na určených místech.

• Večer mě kluci vzali do tradiční restaurace. Měli jsme mečouna, lilek, lotusový kořen, obalovanou bramboru, uzenou ředkvičku se sýrem, chobotnici s wasabi, tofu, houbičky, cibuli, zelí, sake, pálenku ze sladké brambory, omeletu se strouhanou ředkvičkou, bramborový salát s kukuřicí, vejcem a šunkou, knedlíčky gyoza s vepřovým masem a cibulí, pečený lilek s chipsy ze sušeného tuňáka se zázvorem a pivo. Po příchodu jsme si museli sundat boty.
• Dvě japonské whiskey v baru, kde jsem pochopila, co to znamená mít svůj klid na vypití drinku. Přišli jsme, tma, dva tiší přísedící a vypadá zavřeno. Tak jsem si vyfotila drink s bleskem a prý to nemám dělat, že by to někoho rušilo. O 3 hodiny později nám barman uvařil těstoviny s mletým masem. Všichni se diví ceně mé letenky a že je mi 22 a takhle cestuju. Japonská whiskey je dobrá. Pak přišla servírka z předchozí restaurace.

• Sushi k snídani – nejlepší na světě. Jeden kousek je rýže s omeletou.
• Výhled z Government building – nevidíme horu Fuji. Výtah nahoru do 45. patra je rychlejší bež výtah do metra na Petřinách.
• Meiji Jingu shrine je chrám uprostřed města, chviličku od totálního centra, ale odtamtud člověk nevidí jediný panelák, oáza klidu.
• Na cestě do chrámu chodí Japonci po straně, protože prostředek je pro bohy, a i když v ně skoro nikdo nevěří, poznáš tak turistu.
• Pak čtvrť Harajuku, kde je plno japonsky ujetých obchůdků a já si koupila ponožky.
• Geek city Akihabara, tržnice s klíčema, redukcema, zásuvkama, žárovkama, LED páskama a pak obří obchoďák s úplně vším úplně nesmyslně uspořádaným – rtěnky, vedle designové šipky, obaly na iphone ve tvaru Pikachu, punčochy, sójový mlíka, polštáře ve tvaru anime postaviček, zapékací mísy a v posledních dvou patrách herna a Japonci děsně pařící hry. Skoro jako novodobé fitko – jeden hrál hru, že máchal rukama po okruhu tlačítek, další dupal na různá políčka. Všude jsou uvaděčky v sukýnkách a rozdávají letáčky.
• Wifi neni tak moc všude.
• Kafe a dort – dort vypadá i chutná jak 10 tenkých palačinek proložených krémem.
• Takuya mě do několika restaurací pozval, tak jsem mu slíbila, že ho v Praze pozvu na svíčkovou.

• Noční autobus do Kyota – autobusák bych v životě nenašla, Takuya souhlasí, že Tokyo není úplně turistické město. V autobuse je vedro a je to rozdělené tak, že vepředu sedí chlapi a vzadu holky. Mám pocit, že jsem vůbec nespala, ale zase cesta trvala asi 7 hodin, tak jsem musela trochu spát, jinak bych se nudila.
• Po příjezdu do Kyota jsem byla trochu zoufalá a myslela jsem na to, jak mi táta řekl, že já se neztratim. Bylo strašně brzo, já snědla svojí cookie s maršmelounama, rozbil se mi batoh, všude tma a nikde wifi. Rozhodla jsem se jít jedním směrem, ale zjistila jsem, že jsem šla úplně opačně a prostě všechno špatně. Našla jsem pak na mapě „castle“, tak jsem šla asi hodinu tim směrem a naštěstí to bylo docela centrum. Jen jsem měla zas hlad a nikde nebylo otevřeno, všude až tak od 11:30. Šla jsem teda do Imperial Garden, na palác byla potřeba dovolenka. Koupila jsem si kokosové mléko s tapiokou a šla na hrad. Překvapilo mě, že byl z roku asi 1604, přitom nevypadal zas tak straře a byl dřevěný. Vstup stál asi 120,- a hlavní atrakce byly repliky maleb na dřevo. Prohlédla jsem si i úžasnou zahradu, na jaře to musí být něco.

• Pak jsem se vrátila tam, kudy jsem šla ráno – dlouhá ulice s tržnicí. Koupila jsem si asi 700 g čaje a zašla si na oběd. Vybrala jsem restauraci, kam se čekala fronta – jakože je dobrá. Servírka neuměla anglicky, tak jsem si objednala to, co měl pán vedle. Thajské nudle, předkrm s chobotnicí a cosi a dezert. Nabídla mi ještě dva knedlíčky, tak jsem si je dala taky.
• Japonsko je úplně normální země, je hrozně bezpečné a nevypadá jak z budoucnosti, jen lidi hodně pracují a jsou čistotní a nekradou. Jezdí jim i staré vlaky i metro a po ulicích nechodí gejši. Bála jsem se, jak to bude drahé, ale není, lidi hodně chodí do restaurací, takže dobré menu stojí 200,- a horší i 100,-.

• Prošla jsem nákupní ulici a sedla si před úřad, kde skákala skupinka přes švihadlo. Skoro jako tanec. Pak jsem se rozhodla jít ještě na jeden chrám, prošla jsem krásnou náplavku. U chrámu bylo spoustu turistů, ale byl to celý komplex zahrad a chrámů a všichni došli jen na ten první. Nahoře už nikdo nebyl. Fakt oázy klidu, ty chrámy. Viděla jsem i hřbitov a tak. Najednou jsem zas měla energii a uvědomila si, že nejlepší na tom cestování sama je to, že se člověk vyhne všemu stěžování – nikdo mu neříká, jak je unavený, a když mě něco bolí, jsem to já, kdo se s tím musí vypořádat.
• Pak jsem tisíc let hledala místo na kafe a všechny místní kavárny zavíraj v 6. Ale já vůbec nespala a pálily mě nohy a prostě jsem zoufale potřebovala kafe. No a tak jsem došla až zpátky na nádraží, kde jsem slavnostně našla kavárnu a dala si kafe a dort. Pak jsem šla za Rikou do hotelu, kde pracuje. Seděla jsem na křesle, až mě probudilo něčí „Veronika?“, takže jsem tam děsně usnula. Ale v pohodě, sama fakt zvládnu všechno, takže jsme šly na sushi a bylo fakt super a levný a daly jsme si pivo. Rika objednala mořskou okurku, byla tuhá, žvejkavá, syrová a slizká a nešla držet v hůlkách, ale k tomu pivu se celkem hodila. Fakt mě fascinuje sushi s vaječnou omeletou, prý se jí jako poslední. Rika je fajn a ukecaná, umí anglicky mnohem líp než Takuya. Doma jsme si povídaly asi do půl jedné a šly spát. Já spala krásných 11 hodin a zdál se mi slastný sen o tom, jak mi někdo masíruje nohy. Vstala jsem v 11:30 a než jsme se vypravily, bylo děsně pozdě. 

• Ráno byla super snídaně, pak jsem zjistila, že mi nefunguje nabíječka k foťáku, tak jsme šly do elektra a koupila jsem si japonskou. Pak jsme vlakem jely za opičkama a zjistily, že zavíraj asi 10 minut potom, co dorazíme, tak jsme šly jen na bambusový les a pak do horkého pramenu, což bylo strašně fajn a pomohlo to od všeho chození a tahání foťáku. Potom jsme šly na ramen, což bylo dost překvápko, protože byla úplně jiná, než jsem znala. Vývar hustý a v něm jen maso, cibulka a vejce. Když jsem Rice ukazovala fotky ramen z Amsterdamu, Budapeště a Prahy, tak se smála, že jsou přeplácané.

• Večer jsme šly na nákup do supermarketu, kde měli sashimi tuňáka asi za 24,- a koupila jsem si spoustu divnýho a tradičního jídla a další čaje.
• Večer jsme měly ještě jídlo ze supermarketu a syrového kapra v jikrách. Pod všechno sashimi dávají čínskou ředkev. Kapr byl docela dobrý. Asi dvě hodiny jsme řešily kluky a dost se nasmály. 
• V Kyotu jsem zůstala o noc déle, což jsem fakt ráda, protože mám pocit, že v Tokyu už jsem viděla vše důležité, ale Kyoto je mnohem víc tradiční. I tu chodí holky v kimonu a tak.
• Lidi jsou všude na světě stejní. Japoncům tak nějak přirozeně věřím.
• Spát jsem šla asi v 1, vstávala v 10. Mají úplně nejlepší peřiny. Rika zase udělala snídani, já si sbalila věci a jela jsem. Nabíječku na foťák jsem zase vrátila do obchodu.
• Spletla jsem si směr autobusu, ale řidič mi odpustil jízdenku, takže všechno dobrý. Jen než jsem dojela na Golden Palace, bylo zas děsně pozdě.

• Aspoň jsem si spravila batoh, takže dneska žádné tašky.
• Jsem neskutečně šťastná. Můžu dělat úplně cokoliv a nemusím nic. To, co dělám, dělám jen a jen pro sebe, protože i radost ostatních je moje radost. Miluju ten pocit štěstí. Musím si ho zapamatovat.
• Golden Palace byl krásný, jen strašně moc turistů. Pak jsem šla pěšky k řece a chtěla si koupit edamame a sushi, ale v supermarketu nebrali karty. Až ve třetím obchodě, v tom největším, se mi povedlo koupit balení sushi. Snědla jsem si ho u té nejkrásnější řeky, na protější břeh svítilo slunce a bylo to prostě úžasné. Ani ta zima mi nevadila. 
• Došla jsem až k soutoku řek, kolem spoustu lidí běhalo nebo jezdilo na kole. V Kyotu se obecně dost jezdí na kole. Prošla jsem si znovu nákupní uličku a koukala po novém batohu a pěkné kavárně. Nenašla jsem ani jedno.
• Konečně jsem pochopila systém wifi – je na každé zastávce autobusu.
• Večer jsem si sedla do trochu dražší kavárny na kafe a matcha dort. Dost mi zachutnalo japonské kafe. A dorty mají taky super, ale možná je to i tím, jak jsem vyčerpaná.
• Líbí se mi, jak v každé restauraci i kavárně dávají mokré ručníky nebo vlhčené ubrousky na utření rukou.
• Čeká mě jedna noc v autobusu, den v Tokyu a noc v letadle. Jsem zvědavá na časový posun.
• Chtěla jsem jít do ramen patra na nádraží, ale poslední objednávka byla asi před 10 minutama, takže jsem jen viděla všechny spokojeně dojídat a měla jsem smůlu. Nějakou dobu jsem zoufale hledala jídlo, až jsem našla nějaké místo, kde měli otevřeno a vařili. Objednala jsem si ramen.
• Ramen byla dost jiná než včera a byla podobnější tomu, co jsem znala. Ale fakt jsou mnohem jednodušší, základ je jen maso, nudle, cibulka a vývar a liší mezi sebou se hlavně druhem vývaru. Vejce je za příplatek a další kraviny se tam prostě nedávaj. Když jsem včera koukala na ramen s mořskými plody, Rika se tvářila dost nedůvěřivě a prý by si to nedávala.
• Dnes bylo maso fakt tučné, tak jsem si to užívala, protože musím přestat hubnout. Vývar z ramen se nedojídá. Byl strašně slaný.
• Z restaurace se tu odchází hrozně brzo, v podstatě hned po dojedení, což je pro mě fakt nezvyk a vždycky mě z toho bolí břicho. Když jsem sama, vždycky ještě posedím.
• Šla jsem ještě na pivo do britské hospůdky. Najednou se dá platit kartou všude. 
• Přemýšlím, co chci dělat po návratu. Mám tu spoustu času sama pro sebe. Nenazývala bych to úplně nějakým sebepoznáním, jak se říká o sólo cestování. Spíš je to totální no stress a vypnutí a relax, i když fyzicky je to dost náročné. Jsem ráda, že se mi střídají dny s couchsurferama a bez nich.
• Chtěla bych se naučit tancovat.
• Ráno v 6 jsem přijela relativně vyspalá do Tokya. Chvíli jsem zmateně hledala, kde jsem, ale naštěstí se mi podařilo najít aspoň pětiminutovou wifi a načíst mapu.

• Nechala jsem si věci ve stříňce a šla na rybí trh. Jako předkrm jsem ještě snědla pomeranč, protože jsem do té doby byla hrozně hladová a v důsledku naštvaná. Pomohlo to.
• Na trhu jsem měla dvě mušle a pak jsem si dala k snídani rýži s mořskými plody a miso a ten skvělý neomezený čaj. Měla jsem trochu problém to dojíst, ale jsem statečná, tak jsem to zvládla.
• Všude jsou veřejné záchodky a jsou zadarmo a děsně luxusní.

• Pak jsem se sešla s Masou a šli jsme do pop culture restaurace. Vlastně se mi vůbec nechtělo a to místo mi přišlo úplně pitomé a zbytečně drahé, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem šla. Minimálně jsou z toho super záběry.
• Masa si dal duhové těstoviny s duhovými omáčkami a vypadalo to dost nechutně, ale můj dezert za dvě stovky byl super. Prý spešl valentýnské menu, ale spešl bylo akorát to, že to nemělo barvu duhy. Kolem chodily vtipně oblečené Japonky s barevnými vlasy.
• Pak soví kavárna, na to jsem byla dost zvědavá. Vstup 300,- na hodinu a pití neprodávaj. Bylo tam asi 30 sov rozdělených na denní a noční, podle toho si je člověk mohl hladit a říct obsluze, aby mu ji dala na ruku. Moje první sova byla dost živá a hned mi skočila na hlavu.

• Masu pak jedna sova pokadila, tak jsem se mu smála. Když jsme odcházeli, upozornil mě, že mám pokaděný záda, tak jsem myslela, že si dělá legraci a nevěřila mu, ale musela mě pokadit ta první sova, tak jsem ráda, že to neodnesly vlasy.
• Koupila jsem si ještě poslední sushi a donut v obchoďáku a snědla to v náhodném parku, kde mělo být divadlo a zahrada, ale nic z toho jsem nenašla.
• Měla jsem ještě hodinu do plánovaného odjezdu na letiště, ale neměla jsem moc co dělat a byla unavená, tak jsem se rozhodla, že pojedu dřív. Na zastávce vlaku mi řekli, že se stala nehoda a musím na jinou zastávku, no nevadí. Tam jsem se radši přeptala, jestli to jede na letiště, tak prý musím přestoupit. Z letiště ten vlak jel přímo. Tak SAKRA narvaný vlak jsem v životě neviděla. Když už jsem měla pocit, že se fakt nikdo nevejde, ještě tak 15 lidí prostě zatlačilo do ostatních a nacpali se tam. Docela jsem litovala člověka za mnou, protože se mi cestou sem rozlilo v batohu pivo a ten dost smrděl. Ale aspoň jsem měla batoh jako nárazník. Každopádně jsem musela nakonec přestupovat dvakrát a i když cesta z letiště trvala 90 minut, na letiště jsem jela 2 hodiny a 40 minut. Na letiště jsem přijela na poslední chvíli a řekli mi, ať jdu hned na gate, že se odlétá dřív, tak jsem se tam aspoň nenudila a stihla jsem to jen tak tak. Jet dalším vlakem, tak mi to asi uletí.
• Za poslední asi stovku jsem si koupila matcha kit kat, snickersku a ledový čaj. Oproti českému duty free docela velkej nákup.
• V letadle jsem se krásně vyspala a bylo to celý super.
• The End