Už vícekrát jste si přáli článek o tzv. „intuitivním jedení“, což je označení přístupu ke stravování, který má člověku dávat volnost, pocit svobody a zbavit ho viny za to, že snědl něco navíc. Nebo aspoň tak rozumím tomu, co se s tímto označením pojí. Zní to skvěle, že?
Pozor na špatné označení
Jedna budoucí nutriční terapeutka měla kdysi na Instagramu příspěvek, kde kritizovala použití slova intuitivní. A sice mi to označení uši nedrásá, ale musela jsem jí dát za pravdu. Intuitivní stravování skutečně není to, o co bychom měli všichni usilovat. Intuitivní nebo intuice znamená:
„chápající situace a problémy bez dlouhého racionálního uvažování“ (scs.abz.cz)
„tušení, vytušení, schopnost postihnout“ (Slovník cizích slov)
„schopnost rychlého chápání, odhadu a rozhodování, intuice není podložena žádnými racionálními důvody“ (Superia)
Tušení, absence racionálního uvažování… Takže tak bychom se měli stravovat? Studujeme výživu, snažíme se přijít na to, co je pro člověka nejlepší, sestavit jídelníček tak, aby byl pestrý, nechyběla zelenina, bylo dost ryb a luštěnin a ne tolik toho sladkého, abychom pak jedli to, co nám přijde pod ruku, protože intuice?
Příklad by tedy vypadal takhle? Jsme po celém dni unavená a intuice mi poradí, že ve skříni jsou dvě tabulky čokolády, takže se nad tím vůbec nezamyslím a půjdu si pro obě?
Vědomé jedení
Vědomé jedení je mnohem lepší přístup. Vím, že mám chuť na čokoládu a vím, co se stane, když ji sním. Vím, že není dobré jíst pravidelně velké množství čokolády, ale také vím, že si v klidu mohu dovolit dílek na chuť nebo ke kávě. Vím, že když jdu do muzea čokolády, nemusím se stresovat tím, že jí sním třeba dvě tabulky, protože je to výjimečná situace a mé, jinak zdravé stravování to nerozhodí. A vím, že když přijdu domů unavená po celém dni a zachce se mi jen tak sníst dvě tabulky čokolády, které leží ve skříni, není to dobré a měla bych si raději nejdřív udělat večeři. A pokud chuť přetrvá, dát si dílek čokolády a neřešit to.
Vědomé jedení se dá i cvičit. Nejradši bych snědla tabulku své oblíbené čokolády? Fajn, ulomím si dílek a sním ho tak pomalu, jak jen to půjde. Nejdřív si ho prohlédnu. Pak si k němu čichnu. Představím si jeho chuť. Pak ho vložím do úst a nechám trochu rozpustit. Pak ho převrátím jazykem. Polknu. Zamyslím se nad jeho chutí. A tak dále. 5 minut pryč? Ano. Celá tabulka v čudu? Ne.
Nechcete nad jídlem přemýšlet?
Na „intuitivní jedení“, nebo správněji vědomé jedení se nás často ptají slečny, které si prošly určitým obdobím, kdy je jídlo stresovalo a řešily každé sousto a mají toho plné zuby. V takovém případě je na místě se zamyslet, zda už náhodou nemáte o výživě takové znalosti, že dokážete přirozeně sáhnout po zelenině, že vybíráte celozrnné potraviny, že jíte ryby, když to jde a luštěniny jsou kamarád. Protože pak jediné, co stačí, je skutečně pustit to z hlavy.
Něco jiného je ale situace, kdy člověk láduje páté přes deváté, nerozezná hlad od chuti a k večeři si nejdřív dá zmrzlinu a až potom možná chleba se sýrem, pokud se do něj ještě vejde (maminky měly pravdu, že sladkosti se jí až po jídle). Když vynechává snídani a šidí oběd a diví se, že večer tři hodiny v kuse krouží kolem lednice, a pokud zkrátka nedokáže dost dobře číst potřeby svého těla. Pak je na místě se ve výživě vzdělat, zkusit se třeba i nějaký čas řídit jídelníčkem a pustit to celé z hlavy až tehdy, když vám na oslavě bude mezi všemi chipsy chybět zelenina a nekvalitní sladkosti vám přestanou chutnat.
A to se stane ne tehdy, když se budete řídit intuicí. To se stane, když budete uvažovat racionálně, jíst vědomě a uvědomíte si, jak vaše tělo i psychika reagují na jednotlivé potraviny.
