Když jsem psala první článek o škole, nenapadlo mě, že vzbudí takový zájem. Ale všimla jsem si, že nás sleduje spoustu studentů nutriční terapie nebo zájemců o studium a dotazy na školu patří mezi ty častější. Tentokrát bych se chtěla podělit o své dojmy ze studia na VŠCHT, kam jsem se po dokončení bakaláře na 1. LF dostala na magistra. Bakaláře jsem tam tedy nestudovala a musela jsem na přijímací pohovor, článek najdete TADY.
Už jsem někde zmiňovala, že jsem si při podávání přihlášky spletla obor, respektive jsem člověk dost netrpělivý a tyhle formální záležitosti mě nebaví, takže jsem se nepodívala, že třeba existuje víc magisterských oborů věnovaných výživě. Myslím ale, že jsem nakonec měla štěstí v neštěstí, protože na kvalitu a bezpečnost potravin, kam jsem původně chtěla, je opravdu velký nával a je potřeba mít skvělý průměr, aby vás vzali. A toho jsem vzhledem k tomu, že hlavní (nebo celá?) část průměru se počítá z přijímacího pohovoru, nebyla reálně schopná dosáhnout. Kdybych si tedy nespletla obor, nejspíš by mě na VŠCHT nevzali, respektive by mě vzali na bakaláře, kam jsem se taky hlásila, a když tak čtu příběhy Blanky o bakaláři na analýze potravin, asi bych to dlouho nevydržela, protože přece jenom po třech letech studia už je člověk z té školy trochu otrávený a nechce se mu učit matika a fyzika, žejo.
Šla jsem tedy na technologii potravin, což je obor, který vás připraví hlavně na to, abyste pracovali ve výrobně jako chemik, který vymýšlí, jak zlepšit výrobu, vyvíjí nové produkty, kontroluje a hodnotí ty staré a rozumí všem těm přístrojům. To je něco, co opravdu dělat nechci, ale chci rozumět tomu, jak se potraviny vyrábí, jaké jsou nové trendy, jaké jsou hlavní cíle potravinářského průmyslu, jak se potraviny během výroby mění, kdy se znehodnocují a tak dále. Prostě to, na co se lidi nejčastěji ptají a co se na LF neučí. Ale mělo by.
První změna od LF byla hlavně v tom, že jsem byla ve škole pořád a pořád jsem se něco musela učit, ať už proto, že jsem to vůbec nechápala nebo se psaly průběžné testy. Prezence se nikde moc neřeší, ale dost se vyplatí na ty přednášky chodit. Vyučující se na ně totiž připravují, chodí na ně (!), říkají věci, které jinde nejsou (!!) a často jsou pak prezentace jediným zdrojem informací ke zkoušce, takže je celkem užitečné si ten výklad poslechnout. Hlavně když přijdete z úplně jiného oboru, kde jste o chemii zavadili možná tak na dvou předmětech a hodně vzdáleně a na všechno koukáte jak sůva z nudlí. Musím říct, že na začátku to chtělo notnou dávku motivace, abych vydržela a nevykašlala se na svůj skvělý „buduinženýrka“ plán.
Docela mě štve, že rozvrh máme daný a jen si vybíráme dva ze čtyř povinně volitelných předmětů každý semestr, volitelné předměty jsou jen nad rámec (a stejně na ně není čas). Upřímně, polovina těch předmětů mě vůbec nezajímala. Tak třeba vybrané procesy potravinářských a biotechnologických výrob. Předmět o tom, jak fungují míchačky a rotační válce a všechny ty další přístroje. A taky jsme měli na můj vkus až moc mikrobiologie, ale chápu, že tohle je prostě v tom oboru a v jeho celé podstatě potřeba. Naopak dost skvělá byla procesní chemie potravin, kde jsme probírali, jak se mění živiny během jednotlivých procesů, hodnotu pH a její vliv na potraviny (zásadité potraviny téměř neexistují, dokonce ani makové mléko není zásadité, jak jsem jednodu četla na nějaké učené veganské stránce :D), antioxidanty, co se děje při smažení na oleji nebo na sádle. Vlastně musím říct, že tenhle předmět mě obohatil úplně nejvíc za hodně dlouhou dobu. Další překvápko, na které je asi lepší se připravit, byl odborný projekt. 2. den ve škole nám řekli, že budeme psát projekt a máme si vybrat téma a vyučujícího. 2. den ve škole jsem stihla poznat 2 profesory. A netušila, co všechny ty názvy projektů znamenají. A 90 % z nich mě vůbec nezajímalo. Všichni samozřejmě věděli už z bakaláře, co je čeká a hlavně znali ty profesory a věděli, za kým chtějí jít a co chtějí dělat. Mě zaujaly antioxidanty, tak jsem si domluvila sraz s tím profesorem a pak se dozvěděla a i si naživo zkusila, že jde o jednoho z… řekněme nejdrsnějších profesorů na oboru. Tak jsem se rozloučila se svým plánem věnovat se tukům a zkusila jsem to u profesorky na sacharidech, která mi byla sympatická na přednášce. Ta byla obsazená hned na začátku, ale protože jsem přišla z výživy a ona se jako jediná opravdu dost věnuje výživě, nějak se to zařídilo, že mi vypsali speciální téma diabetického pečiva. Tak jsem byla spoko.
Pracovat jsem přestala někdy v září a nechala jsem si jen ordinaci v Institutu sportovního lékařství a konzultace jídelníčků přes stránky. Na nic víc opravdu není čas a myslím, že i kdybych k tomu dálkově nechodila na magistra na LF, ten čas by nebyl. Největší peklo pak začalo na začátku prosince. Potom, co mi trhali osmičku a rozešli jsme se s přítelem, nastalo období zápočtů a Verča s kruhama pod očima a staženým žaludkem se rozhodovala, jestli to celé přežije. Ale možná i tím, jak to bylo náročné období a musela jsem se fakt rozhodnout, jestli to zvládnu nebo ne, jsem to přežila v nejlepším možném stavu. Zní to asi trochu paradoxně, co?
No, prostě jsem se 14 dní jen učila a moc nespala a moc nejedla a připadala jsem si jak zombie a v noci se mi zdálo o laktobacilech a plynové chromatografii a tak. A abych si trochu spravila náladu, koupila jsem si letenku do Japonska. Na konec zkouškového, abych se náhodou v lednu moc nenudila.
No, před těmi nejtěžšími zkouškami jsem se vždy tak vyděsila, že jsem opravdu nic nepodcenila a týden v kuse se jen učila, pak jsem dva dny viděla co nejvíc kamarádů a pak jsem se zase týden učila. Ani nevím jak, ale všechno jsem dala na první pokus a někdy 25. ledna jsem měla hotovo. Teda na jedné škole. 🙂 Ale odjet do Japonska jsem mohla a o to šlo. Musím říct, že mě to kolikrát dost motivovalo, abych se fakt učila a stihla to.
Další semestr začal hrozně rychle a mám třikrát týdně od 8, což je pro mě celkem peklo, zvlášť potom, co jsem si přivezla kilo nejlepších čajů a furt to do sebe leju, takže jsem nadopovaná kofeinem do aleluja a v 10 prostě neusnu. Ale přežít se to asi dá. Zatím mi připadá, že žádný extra těžký a nezvládnutelný předmět nemáme, buď je to tím, že ho skutečně nemáme nebo jsem si už trochu zvykla. Nejhorší mi asi přijdou úterní laborky. Nejenže jsem v laborce nebyla tak 5 let, ale musíme tam být v 8 a ne později (kdo mě zná, tak ví, že to je celkem oříšek), chybět nesmíme ani jednou a na začátku každé hodiny nás zkouší z toho, co budeme dělat. Což znamená, že tomu musím věnovat tak 2 hodiny v pondělí a doufat, že se nebudou ptát moc dopodrobna. Laborky jako takové mě moc nebaví, jednak to nechci dělat a myslím, že je pro mě zbytečné to umět, ale chápu, že to je holt součást oboru. Končí se zhruba mezi 1 a 5 hodinou odpoledne a pak se musí napsat protokol. To zabere dalších asi 5 hodin, protože musíte analyzovat výsledky, sepsat to a ve výsledku z toho je román třeba na 10 stran.
A ještě bych chtěla zmínit jedno celkem podstatné negativum, a to jsou menzy. UK má oproti menzám v Dejvicích opravdu královská jídla. Tady jsou dvě menzy, v jedné vaří dobře, ale na výběr je jen ze dvou jídel a pořád dokola se točí řízek s bramborovým salátem, knedlíky plněné uzeným, pečené kuře, buchtičky se šodó, smažený květák a smažené všechno ostatní. V druhé menze je na výběr třeba z 10 jídel, ale moc dobře teda nevaří. Vlastně když to člověk vyfiltruje, tak si většinou vybírá tak z těch dvou jídel.
No, abych to shrnula, VŠCHT je skvělá škola, je náročná, ale člověka to motivuje. Rozhodně nelituju, že jsem do toho šla, i když bych si často přála mít víc volného času. Pokud uvažujete o této cestě, tak doporučuju si promyslet, kolik jste tomu ochotni věnovat a jestli vám nevadí, že fakt nebudete stíhat moc dalších věcí. Ale pokud se rozhodnete pro VŠCHT, věřím, že nebudete litovat. 🙂
