Původně jsem tenhle článek neměla v plánu psát, protože jsem koneckonců byla v Americe „jen“ 3 měsíce a tak mám určitě menší přehled než Verča, která tam strávila rok. Při čtení jejího článku jsem si ale říkala, že bych vlastně mohla popsat i svoje zkušenosti, které jsou zase úúplně jiné, z úplně jiného pohledu a z úplně jiné části USA.
Nemůžu vám vlastně vyprávět o stravování američanů a o jídle v amerických školách, protože jsem byla pouze na jazykovém pobytě a moji kamarádi a spolužáci tak byli převážně asiati, brazilci, pár turků a francouz. Pár místních kamarádů jsem si sice našla taky, ale jeden byl zase původem z Nikaraguy, další z Mexika a další z Iráku. No a všichni se stravovali tak nějak tradičně a né moc americky. Na tom vlastně není nic zvláštního, protože jsem ty tři měsíce strávila v San Franciscu, kde se přece jenom míchaj vážně všechny národnosti světa 😀 Polská čtvrť se míchá s ruskou, italskou, čínskou, japonskou …no a já bydlela v tý filipínský, která zase navazovala na tu latino. Bydlela jsem teda taky v rodině, ale původem z Filipín.
Ještě bych na úvod chtěla říct, že Amerika je obrovská (aha, díky Andy:D) a tak je naprosto jasné, že Kalifornie se nedá porovnávat s jinými státy. Upřímně řečeno, San Francisco se nedalo porovnávat ani s Los Angeles :D, kde se mi naopak moc nelíbilo. San Francisco je prostě dost specifické a taky se o něm říká, že je to nejevropštější město v USA, takže je jasné, že strávit 3 měsíce jinde, odnesla bych si třeba úplně jiný dojem.
V mojí „host family“ se teda vyvářelo převážně filipínsky. A filipínský jídlo je skvělý. Ochutnala jsem úžasný puding z batátů, pak „tortang talong“, což je něco jako omeleta z lilku, naučila jsem se jíst fazolky edamame a salát z řas, polívku s kuřecími krky a rýži k snídani. V americe jsem něco málo přibrala a hlavní zásluhu na tom měly naprosto báječný smažený egg rolls, kterejch byla na stole obrovská hromada snad 24 hodin denně. Jo a moji filipínský rodiče jedli všechno děsně pálivý, tak mi nezbývalo než si zvyknout a jíst to pálivý taky. U první večeře jsem si po jejich vzoru kousla do chilli papričky (kterou jsem naivně pokládala za kyselou okurku, jinak by přece nejedli jednu za druhou, žejo), rozbrečela jsem se, utekla od stolu a k večeři už se nevrátila 😀 Ale časem jsem si zvykla a zvládla jíst pálivý s nima, i když jsem u toho pravidelně slzela a můj host táta byl nadšenej, jak jsem z toho jídla dojatá. Moje host máma zase všem ostatním zahraničním studentům vysvětlovala, že se vůbec nemaj stydět si v kuchyni brát jídlo a maj si brát co chtěj, stejně jako „Andrea from Czech“, kterou vždycky najde v kuchyni. Taky byla nadšená, že u nich bydlí konečně někdo, kdo má rád seafood (měla silnej filipínskej přízvuk a půl pobytu jsem jí rozuměla „síput“, tak mi nebylo uplně jasný, co že to mam jako ráda, ale usmívala jsem se) a začala mi vyvářet krevety, kraby a další skvělý věci. Jednou jsem si postěžovala, že je jídlo ve škole drahý, tak mi začala připravovat k obědu do školy velkou krabici sushi. Že prej se mam jako podělit s kamarádama. Prostě rodina snů.
Samozřejmě jsem ale v americe nejedla jenom naprosto exoticky. S mym brazilskym přítelem (nojono:D) jsme si dali za úkol vyzkoušet burgry ve všech dobrejch burgrárnách ve městě. Nejvíc mi chutnal burger v In-N-Out, naopak moc dobrej mi nepřišel v Hard Rocku a nejhorší byl v Burger Kingovi, kterej v Praze vnímám jako „lepší fastfood“, tam to na mě ale působilo jako ta nejhorší špinavá jídelna a odpočívárna pro bezdomovce. Celkově tam ale zase tolik fastfoodů nebylo. V SF třeba zakázaly happy meal v mekáči, aby do něj nechodily děti. No, mekáč díky tomu asi zkrachoval, nebo nevim 😀 protože jsem za celou dobu neviděla ani jeden.
Pravidelně jsme taky chodili na kopec frozen yogurtu, v kině jsme si na popcorn čepovali máslo (strašnej, ale skvělej vynález:D) a s kamarádama jsme si zase totálně zamilovali chesecake v cheesecake factory. Taky jsem objevila arašídový máslo, který jsem jedla lžící po večerech a skoro každý ráno jsem si kupovala kafe ve Starbucksu, protože to byl místní nejlevnější řetězec s kafem. Taky jsem si vypěstovala solidní závislost na žvýkačkách Big Red. Obecně na mě ale San Francisco nepůsobilo jako ta tlustá Amerika, co se od rána do večera cpe hranolkama. Naopak. Spíš než právě řetězce fastfoodů tam můžete najít různý bistra se zdravym jídlem, na každym rohu bylo obří fitko a na ulicích jste se museli vyhejbat běžcům, který byli prostě všude. K běhání jsem se donutila jen jednou v životě a to bylo právě v SF, protože to jednoduše dělali tak nějak všichni a všichni byli krásný:D Taky jsem si zařídila permanentku v místním megafitnesscentru, který bylo vlastně hrozně levný v porovnání s tim, jak bylo úžasný. V životě jsem si tak nemákla na hodině jógy jako právě tam, protože tam když už někdo chodil cvičit, tak pořádně. Navíc členství zahrnovalo takové služby, jako například masáž od trenéra po posilování 😀 a další věci, na který jsem koukala jako blázen. Přiznám se, že jsem chodila právě jen na nejrůznější druhy jógy a eliptický trenažér, protože jsem prostě netušila, jak se ty velký kosmický stroje na posilování ovládají. A styděla jsem se zeptat, i když je mi jasný, že by mi to ochotný trenér nadšeně vysvětlil, řekl že mam cool přízvuk, otřel mi ručníkem čelo, pochválil lak na nehty a nakonec mi dal pár suplementů zdarma, protože to je prostě Amerika.
Všichni tam (kromě mě) byli hrozně vysportovaný a já poprvý na vlastní oči viděla kulturisty. A kulturistky. Téměř u všeho jídla byly uvedený i kalorický hodnoty a dokonce i ten blbej Starbucks (pardon) nabízel několik variant fitness menu. Nebudu lhát, samozřejmě jsem viděla i takový ty „americky tlustý lidi“ co se přemisťovali na obřích elektrických vozících a na pupek si drobili donut, nebylo jich ale vůbec tolik, kolik bych si představovala a obecně mi celý to město přišlo hrozně takový….healthy lifestyle 😀 Vlastně můžu říct, že mě to dost inspirovalo a mělo taky částečnou zásluhu na volbu mého pozdějšího studia.
San Francisco leží na pobřeží a díky tomu je místní specialitou krab a „clam chowder“, což je vlastně polívka s nějakejma mořskejma potvorama, v tomto případě s krabem. A je to strašně, straaaašně dobrý, takže jestli se tam někdy podíváte, tak to musíte vyzkoušet. Hned po krabovi bylo mým nejoblíbenějším jídlem snad cokoli ze Samovar Tea Lounge, což je něco jako řetězec čajoven, kde ale naprosto božsky a zajímavě vaří a ještě k tomu je to tam krásný (no a drahý, ale to je bohužel v SF všude…). Já si oblíbila zejména jejich „tea soup“, což je vlastně hromada zeleniny, rýže, lososa nebo tofu a dalších věcí ve velký misce, ke který dostanete čaj, kterým to zalijete a pak sníte 😀 Od tý doby pořád plánuju, že to někdy musim zkusit udělat i doma. Když se mi to povede, tak musím napsat recept. Ale dobrý tam bylo úplně všechno. I ty čaje ! Když jsem tehdy do Ameriky odlétala, tak jsem měla zrovna velký čajařský období, takže jsem si už z Prahy googlila, jestli tam maj čajovnu :D, našla jsem právě tuhle a doufala, že bude dobrá. No a od tý doby doufám, že něco podobně dobrýho někdy otevřou v Praze.
No a to bude z mých zkušeností s jídlem zase v jiné části Ameriky všechno. Dostala jsem z toho hlad, tak si jdu radši něco uvařit:D Na závěr si dáme písničku!
