Jižní Amerika – 2. díl

Minule jsem vyprávění o našem cestování Jižní Amerikou zakončila tím, jak jsme jeli z Copacabany do La Paz. La Paz je administrativní město Bolívie, leží ve výšce téměř 4000 mnm a letiště má navíc na kopci, takže tam prý skoro nikdo takhle přímo nelétá, protože by umřel na výškovou nemoc. No a já se tam děsně těšila, protože jsem viděla nějakou cestománii z La Paz a tam říkali, že je La Paz super a že tam lidi věří na čarodějnice a že se tam nesmí fotit, protože se původní obyvatelé bojí, že jim to ukradne duši. Jo a ještě říkali, že bolivijské ženy, které nosí tradiční kroje (říká se jim cholitas – těm ženám) mají taky buřinku a podle jejího umístění na hlavě poznáme, jestli je vdaná nebo svobodná. No, prostě jsem o La Paz věděla úplně všechno podstatné.

Když jsme tam ale v noci přijížděli, tak jsem při pohledu z okýnka autobusu měla jenom jedinou myšlenku „tak tohle je teda totální punk!“ 😀 Na silnicích neexistujou pruhy, takže vedle sebe jede přesně tolik aut, kolik se jich vedle sebe vejde. Což je třeba na klasický dvouproudovce šest aut. No představte si tu křižovatku! Mezi auty se motali psi se vzteklinou a tak deseti dalšíma nemocema, kteří roztahávali bordel ze smradlavejch skládek, který byly naprosto všude. A sem tam se ještě vmáčkla nějaká ta zatýkačka. Prostě idylka. Po výstupu z autobusu jsme zjistili, že to v La Paz fakt děsně smrdí, k tomu je tam vedro, ve vzduchu prach a taky málo kyslíku, protože vysoká nadmořská výška. Dlouho jsme hledali hostel, kde nebudou majitelé vypadat moc podezřele, nebude to moc drahý a nebude tam moc brouků – až jsme naprostou náhodou našli skvělej hostel, kde nás přivítal super milej pán (asi na něčem jel), nadšenej že jsme z čech a okamžitě nás ubytoval do VIP pokoje (VIP – měl dveře a sprchu, co občas tekla).

Druhý den ráno jsme vstávali brzo a šli do města. Jak jsem říkala, že na cestách nemám pud sebezáchovy, tak se to taky pojí s tim, že se ze mě na cestách stává hipík a všechno se mi líbí. Takže zatímco mají ostatní (naprosto logické a oprávněné) obavy o to, aby nás někdo na ulici neokradl a nezabil a nejsou úplně nadšený z toho, že to město je šedivý a smrdí jak žumpa… tak já zatim s úsměvem opakuju, že to „má ten správnej feeling!“ a že „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!“ a celkově jsem na pár facek prostě 😀

La Paz se ale začalo pomalu probouzet, cholitas začaly na ulicích rozbalovat svoje stánky a kolem poledne už z celýho města byl jeden obří barevnej trh. A nám se tam všem začalo hrozně moc líbit. Strávili jsme tisíc hodin nakupovánim vánočních dárků, projeli se lanovkou, na oběd jsme si zašli do mexický restaurace (už jsme nějak nechtěli riskovat) a zašli jsme se podívat i na čarodějnickej trh, kde se prodávaj třeba sušený mláďata lamy, pytlíky s kostma a další čarodejnický propriety, který potřebuje každá slušná bolivijská rodina. No a večer to tam začalo žít ještě víc. Prostě miluju La Paz. A ještě jsem si odtamtud odnesla jednu věc. V La Paz jsem si řekla, že už si NIKDY nebudu stěžovat, že je v našich obchodech malej výběr. Když jsme tam šli nakoupit do obchodu, tak jsme si k večeři přinesli housku, džem a paštiku a tím jsme vyčerpali celej sortiment. Dál jsme si v potravinách mohli koupit colu (tradiční nápoj všech jihoameričanů), pepsi, inca colu, sprite a toaleťák. Chtěla jsem jogurt – nebyl, sýr – nebyl. No, jednoduše jsem měla moment prozření a od tý doby snad ještě víc nesnášim, když si někdo stěžuje, že v čechách neprodávaj v zimě chřest, i když v německu jo. NO BÓŽE.

Další den nás čekal asi největší adrenalin výletu. Vydali jsme se na Death Road, aneb silnici smrti. Dřív byla hlavní spojkou mezi dvěma městy, dnes už se tolik nevyužívá, zato slouží turistum jako atrakce a sjíždí se na kolech. Taky jsme si ji sjeli na kolech. Dostali jsme spoustu chráničů, obří helmu, kolo, průvodce a jelo se. Cesta začíná v 4700 mnm a končí někde dole v džungli. Náš pan průvodce nám říkal, že tam je průměrně 32 mrtvých na kilometr (celkem okolo 3000) a letos zatím umřeli 4, z toho 3 průvodci. Říkala jsem si, že to asi musí říct, aby si každej turista na kole přišel výjimečně, na druhou stranu ty mraky křížů a vraky ve srázu pod náma hovořily za vše. No, přežili jsme a dostali jsme tričko „death road survivor“, takže teď můžem machrovat. Bylo to krásný a průvodce byl super, takže doufám, že tam teda neumřel a pořád jezdí.