Článek o mém názoru na bakalářské studium patří mezi nejčtenější na našem blogu a najdete ho zde. Tak jsem si řekla, že když jsem teď dostudovala i magisterský obor nutriční specialista, hodilo by se to zase shrnout tady na blogu.
Patřím mezi vůbec první ročník, pro který se tento magisterský obor v Praze otevíral. A vzhledem k tomu, že i na bakaláři nám byli schopni pětkrát odpřednášet jednu a tu samou prezentaci ze základů výživy, nějak jsem neměla důvěru v to, že bych se na magistru dozvěděla tolik nových věcí, aby stálo za to do té školy chodit prezenčně. Rozhodla jsem se proto jít prezenčně na VŠCHT, abych se naučila i něco nového, a nutričního specialitu si k tomu dát dálkově. Proto bohužel nemůžu odpovídat na dotazy, jak je studium časově náročné, jak moc se řeší docházka a tak dále.
Rozvrh dálkového studia vypadá tak, že v září jdete týden do školy a druhý týden je většinou rozházený náhodně do zbytku semestru. To samé v létě. Celkem je to tedy zhruba 10 dní v každém semestru, od 8 do 16:30 s polední pauzou dlouhou 1,5 hodiny. (V okolí Karláku doporučuju restauraci Jiné krajina, Nota Bene, Pho v Anglické, stejně jsme ale většinu času vysedávaly v Jiné krajině, protože mají na poledním menu denně ryby a nestojí to majlant.) Rozvrh se celkem opakuje, takže pokud máte přístup do SISu, můžete se podívat, kdy měli výuku ti před vámi. Pro představu sem dám třeba rozvrh letního semestru prváku.
Co se týče docházky, tak to je jak kde. Někde to řeší hodně a pokud se nedostavíte, nedostanete zápočet a poperte se s tím, jak chcete, něco si musíte nahradit a někde je to úplně jedno. A někde zase nepřijde ani vyučující. Klasika. Praxi si opět zařizujete sami, ale vzhledem k tomu, že dálkově to často studují pracující nutriční, stačí se trochu kamarádit a nebudete mít s hledáním problém. V druháku je dokonce měsíční praxe, ale asi bych se nedivila, kdybych byla jediná, kdo tam fakt chodil měsíc. Povedlo se mi totiž domluvit si praxi v nemocnici ve Vídni, kde to berou o něco vážněji než u nás, takže jsem se dokonce i něco naučila. Kdyby vás ten nápad zaujal, musíte umět německy, ale jinak mě vzali hnedka bez jediného problému, nemocnice je AKH, takže ta největší. A naučila jsem se toho tam mnohem víc, než za celé magisterské studium dohromady. A pokud bych byla na prezenčním, dokonce bych si mohla domluvit stipendium přes Erasmus nebo z jiných fondů, a to i když se tato praxe oficiálně nenabízí. Pokud si najdete místo, kde vás vezmou, stačí to domluvit na zahraničním a je to.
Něco nového jsem se samozřejmě dozvěděla, měli jsme pár předmětů s užším zaměřením – třeba výživu v gerontologii či onkologii, léčivé rostliny a jejich vliv na zdraví, nutrigenetiku a tak, ale naprostá většina se bohužel opakovala z bakaláře. A ke spoustě předmětů mi zase pomohla VŠCHT, takže třeba na biochemii, která je jinak docela těžká, jsem se učila asi tak dva dny. Musím říct, že jsem této škole za ty dva roky věnovala spíš minimum energie a kam jsem nemusela, jsem nešla, odkud jsem mohla odejít dřív, jsem většinou odešla a co jsem nemusela dělat, jsem nedělala. Zkrátka a dobře jsem neměla pocit, že by mi to něco dalo a radši jsem se soustředila na VŠCHT, která mi dávala více zabrat.
Ale bylo fajn se ty dva roky ještě věnovat studiu výživy a znovu si přečíst to, co mě třeba úplně nezajímá, ale je dobré vědět a projít si další knížky, ze kterých jsem se učila a třeba i najít nějaké kvalitní zdroje. Určitě doporučuji Basics in Clinical Nutrition od Lukáše Sobotky – od českého autora psaná anglicky.
A taky jsem ráda, že jsem si mohla napsat diplomku o sportovní výživě a měla jsem důvod se tomuto tématu věnovat podrobněji, pořádně si projít různé zdroje a utvrdit se v tom, co jsou a co nejsou jen módní výstřelky. Tady zase doporučuji knížku Practical Sports Nutrition od Louise Burke, objednávala jsem ji z USA.
Státnice jsou ze tří okruhů – výživa dospělých, výživa dětí a hygiena. Hygiena je v podstatě to, co studuji na VŠCHT, takže to mi zabralo tak 2 dny opáčka, protože na VŠCHT jsme vše brali mnohem podrobněji. Výživa dospělých mě bavila nejvíc a chtěla jsem se ji naučit co nejlépe, ale čas mi to tolik nedovolil. U státnic jsem si vytáhla otázku Mýty a fakta ve výživě, což mi přišlo, vzhledem k zaměření našeho blogu, jako až moc velká náhoda a musela jsem se fakt smát. No a výživy dětí jsem se bála nejvíc, protože přednášky měly kvalitu nula nic a o výživě dětí jsme se toho vážně moc nenaučili. Navíc ji zkoušel jeden ne úplně oblíbený a hodně svérázný profesor (pro představu, spolužačku seřval za to, že by obéznímu dítěti dala 30% eidam, což prostě wtf) a v češtině neexistují moc kvalitní zdroje. V hloubi internetu jsem vyštrachala jakousi anglickou knížku o výživě v pediatrii, což bylo fajn, ale stejně si myslím, že v téhle oblasti nám toho škola dala úplně nejméně a kdybych pracovala s nemocnými dětmi, budu si toho muset ještě hodně doplnit.
Abych to nějak shrnula, i když s úrovní výuky nejsem úplně spokojená a radši bych se zapotila o něco víc a učila se větší podrobnosti, jsem ráda, že jsem tyto dva roky absolvovala. Kromě magisterskému titulu mi umožnily neodsunout výživu oproti VŠCHT úplně na druhou kolej, absolvovat praxi ve vídeňské nemocnici, poznat spoustu nutričních terapeutů z českých nemocnic a zasdílet s nimi nejrůznější zkušenosti z praxe. A jsem vděčná i za těch pár nových informací, které mi studium přineslo.
Snažila jsem se ve článku i zodpovědět dotazy, které mi na toto téma přišly na instagramu. Pokud jsem však na něco zapomněla nebo vás zajímají větší detaily, ptejte se v komentářích.
