Začíná nový školní rok a spoustu z vás letos čeká volba, kam jít na vysokou školu. Proto mě napadlo trochu přiblížit, jaké je studium nutriční terapie na 1. lékařské fakultě UK, co vás může překvapit a na co se připravit.
Začnu asi tím, že nutriční terapie, podobně jako ostatní specializace ve zdravotnictví (fyzioterapie, adiktologie, ergoterapie…), je poměrně úzce zaměřený obor. To znamená, že pokud ho vystudujete, máte celkem jasno, čím se můžete živit. To je asi největší rozdíl od masových oborů, kterých je určitě spousta a které snad nemusím jmenovat. Pokud se po získání titulu rozhodnete zůstat v oboru, můžete se věnovat např. stravování v nemocnici (v kuchyni, na oddělení nebo v ambulanci), školnímu stravování, výživovému poradenství, poradenství pro specifické skupiny lidí, jako jsou celiaci, diabetici nebo třeba sportovci. Můžete si otevřít vlastní ordinaci, která bude fungovat jako zdravotnické zařízení, věnovat se můžete výzkumu, uplatnění najdete i ve firmách, které vyrábějí různé potravní doplňky nebo klasické potraviny – i na složení sypaného müsli by měl dohlédnout odborník. 🙂
Ještě v krátkosti zmíním, jak jsem se k nutriční terapii dostala já. Na střední jsem byla na ročním pobytu na jihu USA, a i když jsem výživě vůbec nerozuměla, zděsila jsem se, jaké mají místní lidé návyky a jak vypadají. Spolužáci pomalu neprošli dveřmi, sportovní aktivita žádná, chodníky neexistovaly, takže od 16 bez auta ani ránu (do té doby ani ránu bez rodiče s autem), jediná zábava bylo chození do kina, do fastfoodu a do Starbucksu. Hlávka salátu byla běžně dražší než burger v Mekáči, no vždyť to určitě znáte. Výsledkem bylo, že i když člověk nechtěl, musel se místnímu životnímu stylu trochu přizpůsobit, takže jsem přibrala asi 8 kilo. Nebylo to nic hrozného, byla jsem předtím hodně hubená, ale přeci jen jsem se trochu lekla a začala se zajímat o výživu, zdroj: internet. No a po roce jsem byla přijatá na lékařskou fakultu a těšila se, jak ze mě bude skvělý odborník na redukční dietu. Jen jsem trochu zapomněla, že jde pořád o zdravotnický obor…
První ročník je plný „kmenových“ předmětů, které jsou společné pro většinu oborů. Nejtěžší je anatomie, protože každých 14 dní píšete test z latinských pojmenování nejrůznějších zákoutí lidského těla, a je toho opravdu hodně – jestli kolem sebe máte nějakého medika, tak vám o tom určitě poví, naše anatomie se moc nelišila od té jejich. Kromě různých genetik, prvních pomocí, latin, angličtin a biochemií jsme měli také pár užitečných oborových předmětů, jako je praxe v dietním vaření, stáž v potravinářských technologiích (oba předměty učila nutriční terapeutka formou přednášek a asi třikrát jsme si něco uvařili) a chemie potravin. V prváku se člověk dozví hlavně to, jak je to s nejčastějšími mýty o potravinách, jak si stojí kokosový a řepkový olej, co mléko a pšenice. Nejvíce jsem se naučila tázáním přednášejících a čtením doporučených knížek, které se věnovaly výživě. Ale také přišlo jedno velké rozčarování, a to když jsem byla poprvé na praxi v nemocnici. Nevím, co jsem si představovala, ale určitě ne směnu od 5 od rána, kancelář vedle kuchyně a jako náplň práce vážení veky pro diabetiky a dohlížení na kuchaře, jestli osolili polévku a nespálili maso. Později jsem se do provozu nemocniční kuchyně dostala ještě jednou, a to hlavně minulou zimu, kdy jsem se takto nechala zaměstnat, abych získala praxi v oboru a nějak zaplnila životopis. Vzali mě i jako studentku, což bylo skvělé, ale musím říct, že tu práci bych nemohla dělat na plný úvazek, protože bych se asi ustresovala a nevyspalá Verča taky neni nic moc. Na druhou stranu už mi to nevadilo tolik jako v tom prváku, kdy jsem měla pocit, že jsem přišla o všechny iluze skvělé poradkyně.
V druhém ročníku jsem se dozvěděla asi nejvíce užitečných informací. Předmětů společných pro více oborů bylo pořád dost, ale mnohem víc mě bavily a daly mi opravdu hodně. Na mysli mám třeba patologii a patofyziologii, kde se naučíte, jak tělo vypadá a (ne)funguje, když se něco pokazí. Nejvíce času jsem strávila u poruch krevního oběhu, trávení a dýchacího systému. Možná to takhle nezní jako něco, co úzce souvisí s výživou, ale ono to tak je. (Nejen) s obezitou a podváhou se pojí spoustu přidružených onemocnění a je nutné je znát a vědět, co se při nich děje, aby se tomu přizpůsobil jídelníček. A ruku na srdce, kolik lidí, kteří potřebují pomoc nutričního terapeuta, je zdravých? I do soukromé ordinace jistě čas od času zavítá někdo, kdo není úplně fit a je škoda ho odmítnout s tím, že jeho nemoci nerozumíte. Nebo mu v horším případě poradit špatně a nezohlednit třeba fakt, že kvůli užívaným lékům nemůže jíst příliš zeleniny a kvůli problémům s ledvinami by neměl mít moc masa a vypít denně tři litry tekutin asi taky nebude úplně ideální. Tak jsem pochopila jeden z hlavních rozdílů mezi nutričním terapeutem a výživovým poradcem. Bohužel mám i jeden negativní zážitek z praxe, a to když jsem se dostala do ordinace nutriční terapeutky, která sice měla potřebné znalosti, ale i tak dávala lidem ošizené jídelníčky z šuplíku a ti odcházeli všichni se stejnou dietkou, kterou buď nevydrželi, nebo je čekal typický jojo efekt. Rychlé zhubnutí je však kolikrát přesvědčilo o tom, že paní ví, co dělá, a že nevydržení režimu a nabrání hmotnosti je přece osobní selhání. To mě trochu mrzelo, ale i motivovalo k tomu, že chci jednou svou práci dělat pořádně a lépe. Někdy během druháku vznikly naše stránky.
Třetí ročník už byl trochu volnější, co se týče docházky i náročnosti předmětů. Nejvíc se mi líbily předměty poruchy příjmu potravy a sportovní výživa a skoro mi bylo líto, že nebyly náročnější.V prvním semestru se člověk opravdu nemusel moc učit, takže ani nevadilo, že jsem si na tři týdny odjela do Jižní Ameriky, haha. Co mě mrzelo, bylo, že spoustu profesorů své přednášky, které by mohly být velmi zajímavé, odbylo a nebo na ně pro jistotu vůbec nedorazilo. Někde se zase docházka sice hlídala, ale tradovalo se, že zkoušku udělá opravdu každý, a člověk pak neměl moc motivaci se něco učit. Nejdůležitější však bylo napsat bakalářku, což mi taky zabralo ohromné množství času, protože jsem se pustila do hodnocení školních jídelen vzhledem k zásadám zdravého stravování. Téma to bylo moc zajímavé a pro mě přínosné, protože mě štvalo, jak média kritizují jídelny a přitom vůbec netuší, jak fungují. Horší bylo, že jsem si sama vymyslela, že budu počítat hodnoty jejich jídelníčků, a to u 16 jídelen na 20 dnů, většinou s výběrem z více jídel. Pro představu, asi dva měsíce v kuse jsem jen seděla u počítače a zadávala potraviny do tabulek. Ale vše dopadlo dobře a já si našla dokonce měsíc volna na to, abych se naučila chemii na přijímačky na VŠCHT. Státnice ani nestojí za řeč, je to jen jedna zkouška z Dietologie, měla jsem na to týden, dva dny z toho jsem rozdýchávala předchozí nával zkoušek a den předtím jsem zvracela. Kdo nepropadl nervům u zkoušky, měl vyhráno.
Pro náš ročník se v Praze historicky poprvé otevřel magisterský program nutriční specialista, kam se část ročníku rozhodla přihlásit. Já si už v polovině posledního roku hrála s myšlenkou jít na VŠCHT, ale pořád jsem se bála matematiky. Nakonec jsem zjistila, že když přeskočím bakaláře, doučím se chemii a vezmou mě rovnou na magistra, tak se pověstné zlomatice vyhnu, hahaha. Takže bylo jasno a jen doufám, že mi to nebude moc chybět a nevyhodí mě u první zkoušky. Prezenčně jsem k nám na fakultu nechtěla jít z důvodu, který jsem už trochu načala v předchozím odstavci. Někteří profesoři jsou příliš vytížení, jiní moc neví, co by nám říkali, další mají tak nabitý program, že naši přednášku nestihnou. Prostě jsem usoudila, že by mi magistr u nás nedal tolik, kolik bych chtěla a radši budu věnovat čas něčemu novému, tedy chemii. Nakonec mi to stejně nedalo a přihlásila jsem se tam dálkově, takže bude veselo.
A co se týče uplatnění? Zatím jsem nehledala nic na plný úvazek, takže to třeba taky bude jiné, ale doporučuji si najít aspoň brigádu co nejblíže oboru a pečlivě si vybírat praxe, aby se člověk podíval na místa, kde by třeba časem chtěl pracovat. Jak už jsem zmínila, před rokem jsem si našla brigádu jako výpomoc v provozu nemocniční kuchyně, kde musí být nutriční terapeut, aby dohlédl na správnost a kvalitu vydávaných jídel. Je to hodně stresu, ale pro někoho, komu nedělá problém sem tam sprdnout o 30 let staršího kuchaře, to asi bude normální práce. Mně dokonce nabídli, že po dokončení bakaláře můžu nastoupit na plný úvazek, ale studium mi je přeci jen pořád milejší… Taky jsme společně s Andy pomáhaly u vzniku projektu, jehož výsledkem mělo být zdravé a vyvážené bistro. Zakladatelky hledaly přímo studentky nutriční terapie, aby jim pomohly správně sestavit jídelníček a propočítat hodnoty jídel. A má poslední zkušenost je zatím nejčerstvější, protože se mi podařilo dostat místo v Institutu sportovního lékařství, kde budu mít od září každý pátek svou ordinaci. Zatím to vypadá jako práce snů, protože den v týdnu se ještě pořád dá zkombinovat se školou (dvěma školami :D) a tím, že budu mít cca 2-3 pacienty týdně, se jim mohu pořádně věnovat. Navíc sportovní výživa je hodně zajímavá a aspoň budu mít důvod se pořádně naučit všechny ty proteiny, když se sama jíst nechci.
Takže za sebe hodnotím i uplatnění pozitivně, ale chce to snahu. Nutričních terapeutů každým rokem přibývá a všímám si, že na obor chodí čím dál tím více lidí, které to opravdu zajímá. Což je super, protože kromě větší konkurence to znamená hlavně to, že třeba jednou vystřídají výživové poradce skuteční odborníci. 🙂 Já se naučila především nebát se jídla, dát si i něco zdánlivě nezdravého s vědomím, že se nic neděje a mnohem lepší je sníst v noci na párty burger, než si nedat nic a 6 hodin hladovět. Je mi jasné, že pro spoustu poradců je jednodušší lidem napsat jídelníček ostrouhaný o veškeré požitky z jídla s tím, že nejspíš něco zhubnou, než se snažit jim příjem držet co nejvyšší, který ještě můžou mít k dosažení svých cílů a postupovat po malých krůčcích. Ráda bych se však vydala tím druhým směrem, protože se s ním mnohem více ztotožňuji a věřím mu.
Mimo jiné se poslední dobou vyvíjí i školní stravování, od letošního roku musí mít jídelna dohled nutričního terapeuta, pokud chce pro některé děti vařit např. bezlepkově. Myslím, že to bude zajímavá práce, protože to je určitě méně stresu než práce v nemocnici a co jsem slyšela, i ohodnocení je výrazně lepší.
Co se týče té nemocnice, dovedu si představit pracovat na oddělení nebo v ambulanci. To vypadá tak, že nutriční terapeut chodí za pacienty, kteří mají nějaké specifické požadavky a vymýšlí s nimi individuální jídelníček. V některých nemocnicích, třeba v Motole, dokonce obchází všechny pacienty a ptá se jich, zda jsou s jídlem spokojeni a zda by si přáli nějaké úpravy. Samozřejmě nejde splnit každé přání, ale myslím, že to je dobrá cesta. Spoustu nemocnic má také svou nutriční ambulanci, kam docházejí různí pacienti, ať už děti, obézní nebo diabetici, většinou na doporučení lékaře.
Nakonec je to pořádně dlouhý článek, ale chtěla jsem to sepsat hezky pohromadě, tak se klidně ještě ještě ptejte, co by vás zajímalo. 😉
